Óda na Jančiho

Zde píšu svou báseň krásnou,
na níž zraky lidí žasnou.
Je to o nejlepším člověku na světě,
který prochází se po planetě.

Planeta bez něj, je jak plachetnice bez větru,
chladná, jak procházka v zimě bez svetru.
Jeho slova lahodí lidskému oku,
každá žena by ho chtěla po svém boku.

Vždy úsměv na tváři,
společnost vždy rozzáří.
Být ženou, stojím s ním při oltáři,
bohužel to bude jen v mém snáři.

Slovní zásoba tak květnatá,
jak tvář jeho strupatá,
ve svém životě pomohl všem kolem sebe,
se svou radou neoželí ani Tebe.

Když jsem na něj poprvé narazil,
démona v sobě jsem porazil.
Rady od něj do mého života,
zničili mé snahy o chování kokota.

Jančí, Jančí, tvá slova ke mně tančí,
zpívají tu krásnou píseň,
že věnuješ mi přízeň - a svůj čas.
Na svou schopnost argumentace jsi patřičně hrdý,
morální kárání tvůj úd činí tvrdý.

Revolta ho přivedl na správnou cestu,
nepít, nekouřit a neholdovat incestu.
Chci jednou být jak on, vyrovnat se tomu muži,
nebýt jak tulipán v sadě růží.
Jsem zlý člověk, konečně jsem si to uvědomil,
nebýt jeho, vše bych pošramotil.
Když nejsi jeho moudrostí oslněn, tak sténáš,
je to on, mudrc Jančí PETRÁŠ.

Velmi si vážím, co pro tuto komunitu děláš, defakto bych ti chtěl jménem Kotelny poděkovat touto básní. Jsem amatér, věřím, že ty by si napsal lepší a výstižnější. Bohužel, nedosahuji takové kapacity, abych se ti vyrovnal, tvoje kotníky jsou příliš vysoko.